Vražedné svědomí hradecké
/-ze sbírky Vražedné svědomí hradecké/
-původní název: Nemohu spát
Lukáš Jebavý
2008
sbírka obsahuje tyto básně:
-Derniéra
-Na rozloučení
-Story of my life
Derniéra
Myšlenkama nabytá hlava
Na krku mě tíží
Nevím jak dál
Tohle mě vážně zničí
Koukám kolem sebe
Vidím samé obrysy
Nevidím tam tebe
Nevidím tam nikoho
Poohldénu se ještě jednou
Nevěřím vlastním očím
Než se pak k nebi zvednou
Na tom světě se sám točím
Točím se kolem osy
Nevím co říct
Mumlám si cosi
Nevím jak dál
Bylo to tak krásné
Tedy až na můj odchod
Bylo nám vše jasné
Nevím co mě to popadlo
Točím se na místě a jsem sám
Při každé otočce rozhlédnu
Jenže tyhle pohledy nějak už znám
Můj odchod přišel po lednu
Bylo to tak krátké
Skončilo to mým zamáváním
Nevěřím vlastním činům
Noc co noc o odpuštění sním
Točím se uprostřed ulice
Dělám velký hluk
SKákají kanálové poklice
Nepřestávám býti kluk
Snahou nekonečnou dojdu k cíli
Nevěřím na sny, když jsou pryč
Rád bych odpuštění, nemám nic
Sevřel bych Tě v náruči a miloval
Takovou, jaká jsi, takovou, jaká budeš
Za ruku Tě provázel životem
Každým dnem těšil a odpouštěl
Vím, že žiješ. Žij i nadále
Motá se mi hlava, okolí nevnímám
Do kola jsem se točil kolem osy
Takové nálady jentak nemívám
Abych si mumlal pro sebe cosi
Když mi kolem očí probíhají obrazy
Ty, které ještě vnímám
Vnímám je jako do srdce nárazy
Žiju, děkuji
Na rozloučení
Kráčím městem, pomalu
Chechtám se vlastím myšlenkám
Nechápu je, nechápu sebe
Pokračuji dál
Uprostřed myšlenkového odcizení
Vykračuji krok za krokem
Necítím se nějakým prorokem
Seč navštívil jsem mnoho zemí
Míjím mnoho tváří
všímám si jejich obleků a bot
jak se v nich vaří
zkoumám ještě jeden bod
Ten, který lidské vztahy vytváří
Ten, který najdete na každé tváři
Jako klasik se zlomeným srdcem
Kráčím městem, bez odezvy
Poslední hodiny peklem pro mě byly
Nevěřím, že se to stalo
Jen vzpomínky mi na ni zbyly
Mé chování mi ji vzalo
Louskám si prsty, jako by se nic nestalo
Nemyslím na to, jako by se mi nic nezdálo
Svědomí mě dohání, zpomaluji chůzi
Já a svědomí - neoddělitelní soudruzi
Jak je krásné si uvědomit, že dělám chyby
Jak krásné je to říct světu
Jak krásné je uvědomit si fakta
že to už nevrátíš, že to nejde
Najednou člověk narazí na hráz
Najednou už to není tak lehké
Už to prostě nejde snáz
A ty víš, že jsi zůstal sám
Najednou všichni odcházejí
Ztrácí se ti z dohledu
Je to těžké, aspoň z tvého pohledu
Že tvé podpory prázdnotou zejí
Odchází vše, co jen chodit může
Mnohdy toho bývá hodně i na muže
Znáš heslo, ta slova omluvy
Jen nevíš, kdy je říct...
Nikdo ti v tom neporadí, nikoho už není
Vyčkáváš, věříš, že se to rychle změní
Začínáš se modlit, ale pořád nic
Propadáš smutku a osamělosti
Ještě se v tobě malá naděje ukrývá
Chceš si ji však nechat pro sebe
Máš totiž o ní velký strach
A opět vzhlížíš s nadějí v nebe
Čas ti začne hlodat myšlení
Myšlenky ti přinesou temnější mysl
Začíná se ti rozpadat úplně všechno
Řka: "Co je tohle za nesmysl?".
Začneš hledat jinde, jen abys zapomněl
Je tohle řešení?
Na tohle souznění?
Nevěřím v něj.
Chyby si uvědomíš, svou nedokonalost
A schopnost toho druhého, že je tehdy viděl
A neřekl vůbec nic, že tě s nimi miloval
K tomuhle není mysl, ale znalost!
K večeru, právě tehdy, začneš zase snít
Přát si nemožné a myslet na ni
Opředen mnoha otázkami se bráníš
Svou nečinností ještě více raníš
Věříš v naději, kterou sám potápíš
Nevěříš v zázraky, přesto že žiješ
Tímhle oba dva pěkne potrápíš
Nevíš kdy to říct, něvěř v načasování
Opět upadáš do smutku a výčitek
Blouzníš uprostřed města ve stínech
Zajdeš i do kostela a jen posloucháš
Uleví se ti, když Mu nasloucháš
Blouzníš uprostřed města ve vedru
Hledáš studenou vodu v prázdném vědru
Víš, že tam ta voda byla... včera!
Víš, jak se voda pije z vědra
Jak se ale napiješ, když tam již není?
Věříš, že po otevření očí se to změní...
Jenže vědro je stále prázdné, nevíš si rady
Skleslým hlasem vracíš se ke svým pocitům
Najednou nechápeš celý svět, nechápeš nic
Utíká ti pointa, nic nestíháš, ale žiješ!
Chtěl bys něco říct, ale jazyk ti uvízl
Se sklopenou hlavou si říkáš: "Snad přístě."
Pokračuješ v náhodných myšlenkách
Skládáš je dohromady a vzniká ti pomalu propast
Pořád ji nerozumíš, i když je jasná
Nechápeš její význam, nedokážeš ji popsat
Co vyslovit slovy nedokážeš
Co jedním prstem ukážeš
Prostě to řekni, nečekej!
Bez náznaků, bez nedorozumění
Story of my life
Očistím oči od slz svých
Vyrvu srdce z útrob těla svého
Zbavím ho barikád kamenných
Tobě darovat se mi ho zachtělo
Drobky svědomí toho orgánu …
Abych odevzdal Ti srdce své čisté
Snad jich tam zbude méně než pomálu
S Tebou zůstat – u mě je to jisté!